Žijeme v době, kdy se španělští politici na tiskových konferencích bez mrknutí oka ohánějí slovy o sociálním smíru

Žijeme v době, kdy se španělští politici na tiskových konferencích bez mrknutí oka ohánějí slovy o sociálním smíru, zatímco v zákulisí udržují systém, který trestá poctivé a odměňuje ty, kteří pravidla obcházejí. Kdo bude příště překvapený, až se dozví, že proces vystěhování nelegálních okupantů (*okupas*) se opět o rok prodloužil? Že úřady místo ochrany vlastnictví řeší „sociální zranitelnost“ někoho, kdo vám násilím vnikl do obýváku? Nikdo. A největší vinu na tom nesou právě ti politici, kteří tento byrokratický labyrint léta budovali a dnes se tváří jako zachránci chudých, zatímco ve skutečnosti jen paralyzují právní stát.

Kde je v tomhle španělském příběhu normální člověk? Ten, který celý život dřel, aby si mohl koupit byt u moře nebo domek na venkově, a teď se bojí odjet na víkend, aby po návratu nenašel vyměněné zámky. Ten, který nepotřebuje dotační tituly ani politické pletichy, ale potřebuje fungující stát. Ten, pro kterého by justice měla být službou, nikoliv nekonečnou noční můrou. Potřebuje vědět, že když nahlásí trestný čin, systém ho nenechá v roli oběti další dva roky, než se vůbec dostane k prvnímu slyšení.

Místo toho jsme svědky absurdního dramatu. Na jedné straně politici hystericky vykřikují o ochraně nájemníků, ale na druhé straně nejsou schopni postavit dostatek sociálních bytů, a tak tuto odpovědnost prostě přehodili na bedra soukromých vlastníků. Je to kruh: politik vytvoří špatný zákon, justice se v něm utopí, a když se systém zhroutí, politik ukáže prstem na „pomalé soudce“ nebo „aktivistické právníky“. Je to pohodlné, je to zbabělé, ale především je to nebezpečné pro samotné základy demokracie.

A pak jsou tu daně. Ten nekonečný kolotoč změn, které přicházejí doslova přes noc. Jednou je to nová daň z bohatství, podruhé „solidární příspěvek“, jindy zase změna zdanění nerezidentů, kterou musí až Brusel označit za diskriminační, aby se vůbec něco začalo dít. Politici vám budou lhát, že tyto peníze jdou na zefektivnění státu, ale každý, kdo kdy zkusil ve Španělsku vyřídit obyčejné *NIE* nebo nahlásit změnu na katastru, ví, že realita je opačná. Byrokracie neubývá, jen se stává neprostupnější.

Divím se těm, kteří mají všechnu moc, že ji nevyužijí k tomu, aby Španělsko posunuli dopředu. Místo toho se poddávají vlastním ideologickým válkám a populistickým slibům. Budou vám tvrdit, že brání lidská práva, zatímco v praxi jen podkopávají důvěru v systém, kde právo a spravedlnost mají být pro každého stejné. V Polsku a Maďarsku jsme viděli, jak to dopadá, když se justice stane loutkou politických zájmů – a Španělsko k tomu v některých aspektech nebezpečně směřuje.

Je to boj za spravedlnost, který se snaží zredukovat na primitivní válku „my proti nim“. Chtějí vás přesvědčit, že musíte být buď na straně „sociálně smýšlejících“, nebo na straně „zlých rentiérů“. Já tohle dělení odmítám. Neexistuje žádné „my versus oni“, existuje jen fungující nebo nefunkční stát. Nehodlám hrát hru, která v lidech posiluje pocit, že všichni politici jsou stejní a že cesta ven neexistuje.

Recept na tuto španělskou nehybnost a zakořeněný populismus zatím nemám. Ale vím, že prvním krokem je přestat tleskat těm, kteří nám lžou do očí, a začít vyžadovat odpovědnost po těch, kteří stát řídí jako svou soukromou firmu na hlasy. Cesta k nápravě bude dlouhá a bolestivá, ale rezignace by byla definitivním koncem