Gandía, město ležící 65 km na jih od Valencie, má krásné pláže, které tradičně využívají k letním dovoleným Španělé, hlavně ti z Madridu a okolí, i když se k nim v posledních letech přidávají stále hojněji i zahraniční turisté. Historická část města, vzdálená asi 5 km od moře, je od konce 15. stol. neoddělitelně spjata s rodem Borjů.

Některé historické postavy či rody přitahují zájem lidí i po staletích. Typickým příkladem jsou Borgiové. Vždyť zhruba před 10 lety běžely prakticky paralelně v televizi hned dva různé seriály s identickým námětem. Jeden se jmenoval Borgiové a natočila ho Kanada společně s Irskem a Maďarskem, ten druhý nesl název Borgia, vznikl v koprodukci Francie, Německa, Česka a Itálie a pro naše diváky byl o to zajímavější, že se z velké části točil v Česku a ve vedlejších rolích si zahrála řada českých herců a hereček. Předmětem zájmu obou seriálů byli, stejně jako v případě mnoha románů i knih literatury faktu, dva borgiovští papežové, Kalixt III. a Alexandr VI., a děti druhého z nich, zejména Giovanni, Cesare a Lucrezia, přičemž děj se odehrával převážně v Římě a jinde v Itálii. Nelze se ani příliš divit, že mnozí lidé tak dnes považují rod Borgiů nejen za jeden z nejzhýralejších a nejintrikánštějších v dějinách, ale také za rod italský.

Ponechme stranou otázku, do jaké míry byly všemožné negativní rysy Borgiů zveličovány jejich dobovými nepřáteli, kterých neměli málo, a podívejme se na původ rodu a jeho působení ve Valencijském království, kde je s ním spojena celá řada míst. Vesnice Borja, jejíž jméno rod nese, leží v Aragonii kousek od Zaragozy. Do oblasti Valencie přišli Borjové s postupující rekonquistou a král Jakub I. jim věnoval Játivu, která se stala jejich hlavním sídlem – věnujeme jí v tomto čísle samostatný článek.

Posledního dne roku 1378 se Domingovi de Borja z vedlejší větve rodu, sídlící v Torre del Canals (dnešní Canals asi 10 km jihozápadně od Játivy), narodil syn Alonso, první hlavní postava našeho příběhu. A pro správnou představu souvislostí dodejme ihned, že Alonsova mladší sestra Isabela byla posléze provdána za Jofrého de Borju, nejstaršího syna hlavní větve rodu z Játivy, a měla s ním mj. syna Rodriga, tedy Alonsova synovce, který se narodil v roce 1431 a je druhou, ještě důležitější postavou vyprávění. Alonso vystudoval kanonické a občanské právo na univerzitě v katalánské Léridě, později se stal kanovníkem tamní katedrály a pak, ještě před čtyřicítkou, tajemníkem krále Alfonse V. V této funkci se účastnil různých jednání souvisejících s tehdejší snahou ukončit papežské schizma. Protože si vedl dobře, byl odměněn dalšími úřady, mj. byl jmenován farářem v kostele sv. Mikuláše ve Valencii. Jeho kariéra dál strmě stoupala, byl jmenován mallorským biskupem, ve funkci Alfonsova tajemníka se účastnil řady jednání na různých místech Itálie, až byl v roce 1444, ve svých 65 letech, jmenován kardinálem. Zdálo by se, že „kardinál z Valencie“, jak se nechával titulovat, dosáhl svého vrcholu. Přesídlil do Říma a kromě svých povinností se také začal starat o rodinu. Soustředil se hlavně na pomoc synovci Rodrigovi, jemuž zajistil první církevní úřady ve Valencii a v Barceloně, aby si ho kvůli jeho dalšímu studiu vzal v roce 1449 k sobě do Říma. Někdy v té době si také poitalštil jméno, aniž by se změnila jeho výslovnost – valencijské Borja se stejně jako italské Borgia vyslovuje „bordža“.

Alonso de Borja byl dlouho považován za poctivého a neúplatného kardinála, „čestného starého muže, který vedl ctnostný život,“ jak o něm kdosi z jeho současníků napsal. To se ale mělo ještě poněkud změnit. Na jaře 1455 byl šestasedmdesátiletý Alonso zvolen papežem a přijal jméno Kalixt III. Tvrdilo se, že zvolen byl hlavně proto, že nikomu příliš nevadil a byl starý, tudíž se předpokládalo, že další volba nebude zadlouho, nicméně vznikne určitý čas pro posílení ambicí hlavních kandidátů. Pontifikát nového papeže trval opravdu jen tři a čtvrt roku a byl provázen jeho postupně se zhoršujícím zdravotním stavem, nicméně Kalixt III. se za tu dobu stačil nejen energicky zapojit do válek s Turky, ale také vstoupil do světa intrik nejvyšší politiky. Obratně protežoval své příbuzné a členy spřátelených rodů a svěřoval jim vysoké úřady, údajně šlo až o tři stovky osob. Svého synovce Pedra Luise (Rodrigova bratra) jmenoval velitelem papežské armády, z Rodriga a dalšího synovce Luise Juliana de Milà, syna jiné své sestry, udělal kardinály. A nejen to – o rok později jmenoval Rodriga vicekancléřem církve, což byl úřad nejen významný, ale hlavně také velmi výnosný.

Po Kalixtově smrti v srpnu 1458 nastaly v Římě značné nepokoje, mnozí Borjové a další favorité zesnulého papeže z města prchali, ale Rodrigo zůstal a obratně se zapojil do volby nového papeže. Podařilo se mu udržet si funkci vicekancléře – a stejně obratně se pohyboval v nejvyšších patrech katolické církve dalších 34 let, aby roku 1492 byl sám zvolen papežem, přijal jméno Alexandr VI. a na svatopetrském stolci setrval 11 let. Životní příběh Rodriga a jeho římské rodiny tu opakovat nebudeme, jednak by se sem nevešel, jednak je dobře známý – milenky, nejméně sedm nemanželských dětí, incest, nepotismus, podezřelé odstraňování nepohodlných odpůrců… Mnohé z toho je určitě pravda, něco možná, něco se spíše vztahuje k synovi Césarovi. Ale je už nejvyšší čas přesunout se do Gandíe, o které zatím nepadla ani zmínka.

Gandía byla po reconquistě královským panstvím, které král Martin I. Dobrotivý povýšil v roce 1399 na vévodství. Když rod královských vévodů vymřel, vrátilo se vévodství do majetku Koruny aragonské. V roce 1485 koupil Gandíu od Ferdinanda II. Aragonského kardinál Rodrigo de Borja pro svého nejstaršího syna Pedra Luise, který se tak stal prvním vévodou gandíjským. Už tři roky poté ale Pedro Luis zemřel. Zanechal po sobě závazek k sňatku s teprve čtrnáctiletou Maríou Enríquez de Luna, která byla spřízněna s aragonským i kastilským královským rodem, a závěť, v níž vévodství i závazek odkázal svému mladšímu bratru Juanovi. Svatba Juana s Maríou se konala v roce 1493 v Barceloně a jako kmotři se jí účastnila Katolická veličenstva – Isabela Kastilská a Ferdinand Aragonský. Než druhého vévodu z Gandíe v roce 1497 úkladně zavraždili v Římě, stihl mít mladý pár tři děti. Syn Juan se stal třetím vévodou z Gandíe, ale než dospěl, vládla zde jeho matka a pro město to bylo šťastné období. Gandía se v té době proměnila v kvetoucí renesanční město, jedno z významných center renesance ve Španělsku.

Období vlády Maríi Enríquez připomíná dodnes několik památek. Šikmo naproti radnici stojí hlavní městský kostel Panny Marie Gandíjské přezdívaný „La Seu“. Původní gotický chrám Nanebevzetí Panny Marie ze 14. stol. byl asi o polovinu menší. María Enríquez ho nechala výrazně rozšířit a přesvědčila svého tchána, v té době již papeže, aby ho povýšil na kolegiátní baziliku. Pracovali zde nejlepší umělci své doby – Apoštolskou bránu (západní portál) vytvořil Damián Forment, valencijský rodák považovaný za nejlepšího španělského sochaře 16. stol., autorem projektu přistavěné části byl mistr valencijské gotiky Pere Compte, mj. autor Hedvábné burzy ve Valencii, kde působil i na stavbě katedrály. Na hlavním oltáři, rovněž Formentově díle, byl obraz od italského malíře Paola de San Leocadio, kterého přivedl do Valencie v roce 1472 kardinál Rodrigo de Borja a jenž jako jeden z prvních umělců představil Španělsku renesanci. Bohužel, oltář i obraz byly zničeny během občanské války.

Nejslavnější památkou je vévodský palác Borjů, původně sídelní gotický hrad, který María nechala přestavět do podoby výstavného, pohodlného, byť opevněného renesančního paláce. Právě díky němu považují mnozí turisté Gandíu za hlavní místo v regionu spojené s Borji. Dobu Alexandra VI. připomíná hlavně úvodní Sál korun, pojmenovaný podle dvojitých korun, papežova symbolu, vymalovaných v hustých řadách na dřevěném stropu bývalé audienční a soudní síně. Na několika dalších místech paláce se připomíná ještě jeden slavný příslušník rodu, o kterém jsme se dosud nezmínili, a to dokonce včetně místnosti, kde se roku 1510 narodil. Francesco de Borja byl čtvrtým vévodou z Gandíe, diplomatem a posléze katalánským vicekrálem. Po smrti své manželky Eleonory, někdejší dvorní dámy královny Isabely Portugalské, manželky španělského krále Karla V., s níž měl osm dětí, se stáhl z veřejného života, pod vlivem seznámení s Ignácem z Loyoly vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova, byl vysvěcen na kněze a v roce 1565 dokonce zvolen v pořadí třetím generálem jezuitského řádu. Zemřel roku 1572 v Římě a o 99 let později byl prohlášen za svatého.

Po smrti papeže Alexandra VI. byla María kompletně odstřižena od italské větve Borjů, a tak když předala správu vévodství plnoletému Juanovi, vstoupila v Gandíi do kláštera klarisek, kde už byla jeptiškou její dcera, stala se v něm posléze abatyší a v roce 1539 tam zemřela. Klauzurní klášter Santa Clara je stále funkční, veřejně přístupný je pouze jeho kostel. Pokud do něj zamíříte, určitě se zastavte také o pár desítek metrů vedle v Museu de Santa Clara. Muzeum umístěné v někdejším špitále sv. Marka z 14. stol., v němž až do roku 1973 fungovala porodnice, stojí za vidění už jen kvůli prostorům částečně dochovaným v původní gotické podobě, ale nejen to – je zde vystavena jedinečná sbírka uměleckých děl, která komunita klarisek nashromáždila od založení kláštera v 15. stol., a navíc tu sídlí i Gandíjské archeologické muzeum.

Borjové nakonec dali Gandíi 11 vévodů a poslední 12. vévodkyni, která zemřela v roce 1748, poté vévodství přešlo sňatky přes rod Pimentel do držení rodu Osuna. Na kouzlu města spojeného více než dvě století s osudy Borjů to ale nic neubralo.